Libor Podhola 🇪🇺🇪🇸

VÁCLAV KLAUS NA SVÉM PIEDESTALU Malý stupínek, velká slova a starý nárok určovat, kdo správně chápe demokracii. Václav Klaus využil výročí vzniku republiky k pochvale současné vlády, útoku na její kritiky a varování před válkou, v němž se odpovědnost jejího původce rozpouští v obecném „řinčení zbraní“. Nejvýmluvnější byla jeho poznámka, že na shromáždění nikdy nebylo tolik ministrů. Jako by počet členů vlády pod řečnickým stupínkem potvrzoval správnost řečníkových názorů. Blízkost moci ovšem není důkaz pravdy. Bývá především zkouškou ochoty moc kritizovat. A právě v této zkoušce Klausův projev selhává. Klaus vykresluje legitimní kontrolu vlády jako neschopnost přijmout volební porážku. Tím zpochybňuje samotnou roli opozice a svobodných médií. Jenže volební vítězství nedává vládě imunitu vůči kritice. Opozice má kontrolovat. Novináři se mají ptát. Občané mají právo protestovat. Platí to i tehdy, když je u moci vláda, kterou si Václav Klaus přeje. Také spor o financování veřejnoprávních médií nelze odbýt nálepkou další „televizní krize“. Způsob financování rozhoduje o tom, nakolik mohou média odolávat politickému tlaku. Obavy o jejich nezávislost si zaslouží věcnou odpověď. Klaus místo ní nabízí obvinění kritiků. Zvláštní je i jeho stížnost, že fakticky neexistují politické strany. Vedle něj stojí představitelé stran současné moci, on jejich nástup vítá jako změnu k lepšímu — a vzápětí naříká nad prázdnotou stranického života. Jakou odpovědnost za jeho stav přisuzuje těm, kterým právě tleská? A jakou sám sobě? Nejvážnější je však způsob, jakým mluví o válce. Připomínat rok 1914 a varovat před katastrofou je legitimní. Historická analogie ale nesmí zastřít konkrétní odpovědnost v přítomnosti. Rusko napadlo Ukrajinu. Ukrajina se brání. Bez tohoto základního rozlišení se výzva k míru mění v mlhu, v níž agresor i napadený vypadají jako účastníci stejného nedorozumění. Strach z války je pochopitelný. Politik má ale vysvětlit, jak zajistit mír a bezpečí, za jakých podmínek a s jakými zárukami pro napadenou zemi. Samotný obraz usměvavých vojáků odjíždějících v roce 1914 na frontu takovou odpověď nenahrazuje. Výročí republiky si zaslouží víc než pochvalu spřátelené vlády a podezírání těch, kteří ji kontrolují. Republika nepatří vítězům posledních voleb. A její budoucnost se nebude měřit počtem ministrů pod Klausovým piedestalem. Bude se měřit i tím, zda se jich lidé mohou svobodně a důrazně ptát.