Punková prachovka. Priessnitz. A všechno, co z něj vzešlo. Hudba. Film. Komiksy. Grafika. Knihy. Nacht und Nebel. Nacht und Leben. Nebel Alois. Priessnitz jsou moje domovská kapela. Počati ve stejném koutu vysídlené země. Ve stejných letech plus mínus Gagarin. Byla to řiť světa i doby. A když jsem začal vnímat, číst a poslouchat rebelskou music, nebyl jsem turista, abych se v chmurném kraji krajana Bobliga z Edelstadtu rozplýval ze školního výletu na Rejvíz. Kotva byla v polských kapelách a rádiích. Byly za kopcem a do Prahy dakeko. Jako do Bruntálu. Tolikrát jsem si říkal. Kdyby mi dědu v listopadu 48’ strana a vláda v Jeseníku nezavřela, mohl jsem s klukama z Priessnitz chodit do školy. A tak nás pošouply dějiny a nehody a náhody o kousek jinam. Do ještě větší díry. Co už. Sudety jako Sudety. Pojď pojď jen pojď Už dlouho jsi na cestě Do světa velkých Bojíš se tajemství A nikdy se nevrátíš zpátky Tak pojď pojď pojď jen pojď.. Nebel, 1992. A to je konec dnešního příběhu, který zatím nekončí. Dokud budu živ. Das Ende.

Punková prachovka. Dr Max, Vaše tělo uletělo (1986). Řikala mi máma Na lidi dej pozor Ublíží a odejdou Život je jak tramvaj Sedíš nebo visíš Všichni na to dojedou.. Z povinné výrobní stáže v n.p. Modeta Jihlava v létě 1987 jsem si uchoval dva zásadní zážitky: šťastnou koupi dvojalba Stromboli a show Dr Max v amfiteátru u Zoo. Komanči se sice nové vlny báli a štítili (těžko jim chápat to nehmotné a osvobozující..), ale kupodivu Šíp a Uhlíř si Dr Maxe protlačili do své TV šarády. A rotovali. Že by už ten Gorbačov, kterého znal celý Dlabačov? Tak jako tak, když Panton vydal Vaše tělo.., byl to kult v rámci možného. Nebylo zvykem, že by amatéři vydali platňu. A dobrou. Zázrak, soudruzi, zázrak! Když jsem si včera večer pouštěl Dopisy v lahvích a Já a já, tak mi to celé v hlavě ožilo. Příliš mnoho podzimní nejistoty a chabá mlhavá naděje. Ale když je ta jistota klamavě silná, do ulic se nikomu nechce. Budu muset. Říkala mi máma Na lidi dej pozor.. Peace a ty věci, však víme. The End.

Punková prachovka. SLS, 1985. M Efekt (Hladík, Čech a Semelka) vydali v létě 81’ album 33. Pouze čtyři sááááhodlouhé opusy, poslední z nich se jmenoval příznačně: Kohoutek přátelství dokapává. A dokapal. 2/3 kapely chtěly hrát už jen kratší a srozumitelné rockové songy pro širší obec diváctva. Příliš mnoho not, Mozarte, příliš mnoho not! A tak se dva sirotci od Jirky Schellingera (ten jeho ikarovský skok do Dunaje jsem obrečel), Klásek Kubeš (g) a Kavale Jan (bg) sešli u Zpěváčků s nepřehlédnutelným klávesovým mágem a chraplavým tenorem Leškem a nikdy necvičícím (fakt nikdy) fenomenálním bubeníkem Vlado Č. Projekt SLS s podporou básnivého Pavla Vrby měl zelenou. Britové by řekli - supergroup. To jediné (mimo exportního) album a singly i hlavně koncerty jsem měl rád. Rock pro zralé (tvl) a přemýšlivé. Infuze. Pouštím si příběh Zvláštní máma a je to tam. I dnes. Jenže na světlo boží se klubala nová vlna, výpěstky reggae a standardy nastavoval umakartový Elán, fešný Nagy, nepotopitelný Janda P. a otravný Janda D. A rozmáchlý Semelka, který sice propotil tři stovky fans v Lidovém domě v Libni, ale tak moc rád by vavříny z Lyry bratislavské. Mám knihu textů, vinyly a občas si i něco pamatuji. Jak Vlado Čech bubnoval Rybí dráhy o klucích z útesů. Bylo to nepopsatelně úžasné. Bylo. Amen. The seniorský End.

Punková prachovka. Tango, Elektrický bál. 1986. Jdeme do hor Ovšemže, kam jinam! Do hor.. Jdeme a jsme zavěšeni za sebe.. Krok po kroku Krůček po krůčku Jdeme dál a dál.. Míra Imrich po útěku z kultovních Abraxas sesbíral pro svoje Tango ty top staré páky, kteří byli svolní pro pánskou volenku: pány Kotvu, Juračku a Plecha Novotného od kytar z Hevalu Jany Kratochvílové (zůstala za dráty), Vondráka s bubny (Etc a Bacily) a Balage (sax a klávesy, ex Zikkurat). Kapela snů. Kdo je zažil v Lucerně 86”, tak ví. Kabaret rokenrol show pot mlha světla burleska a Co s tím sklem?! A pak tolikrát na Barče. V tehdejší šedi bylo elektrické sytě probarvené Tango zjevení na hraně toho, co se ještě mohlo a co už ne. Masová poptávka a stovky koncertů bylo nakonec i to, co Imricha a spol. vyčerpalo a rozbilo. Konec a rozchod. Už v roce 1989 chameleon a novátor Míra Imrich rockový kabaret vyměnil za ryze metalový Alarm. Ale to už je jiný příběh. Jiné časy. Na jindy. The End.

Punková prachovka. Prouza z Frydku Mystku. Alba V otrhanem domě (1990) a Ve dne v noci (1992). Čas všechno prověří Říkají leckteří Čas všechno prověří Zkouším jim nevěřit.. Kytary a hlas. Žádné zbytečnosti. Laskavý nihilismus. Kam bych se dral, když dobrého konce nedožiju. Kronika doby, kdy husákovští pantátové už bezpečně zalezli, ale ten šedivý industriál dusí dál město, otrhané domy, duše i těla. Tehdy i dnes. Nesejde na tom Zdali je leden Až bude duben Právě tam budem Přešlo jaro Bude zima Občas úzkost Občas smích Z pondělí je středa Ze čtvrtku pátek Sobota neděle Máš v tom hned zmatek.. Vinyl Prouzy mám vtisknutý v polici mezi Joy Division a The Smiths. Nejsou známí. Nejsou slavní. Ale tu partu z Frydku mám rád a potřebuju ji. A stále hrají. The podbeskydský End.