Jak ho občas nemusím, tak tady to napálil těm našim rádoby demokratům na plné koule.

My, v iniciativě Veřejnoprávně, vyhlašujeme celodenní stávku 3. listopadu 2026 kvůli pokusu vlády o zestátnění veřejnoprávních médií.

Příjmy z dobrovolné prostituce podléhají zdanění. Průlomový právní názor Nejvyššího správního soudu potvrdil ve dvou usneseních Ústavní soud.

Každé město dělá chyby. Důležité je, jestli je umí napravit. Paříž začala vracet ulice lidem. 🫶🏻 To chci i v Praze. Ať to tu žije! 💜💛

The battle of narratives is going strong. Our countries are a recurring target. It is time to act to tell the stories that make us strong. Let’s live our own story! Protect what matters - our democracy.

rabování je nakupování

„Problém je bohužel v tom, že mnoho lidí nevědělo o tom, že je druhé kolo voleb. Tím, že nedostávají hlasovací lístky do schránky, si asi neuvědomili, že se mají vrátit,“ říká v rozhovoru neúspěšná pirátská kandidátka Adéla Šípová. irozhl.as/DIv

Je ne veux plus fréquenter les gens qui disent « À quoi ça sert ? ». J’ai 50 piges sur mon passeport, 12 ans dans ma tête (et 18 ans dans mon slip, dirait ma femme). Et je compte bien que ça dure. Je ne supporte plus les pisse-vinaigre professionnels du scepticisme. À quoi ça servait de vouloir voler ? De traverser les océans ? De marcher sur la Lune ? À rien. Jusqu’au jour où quelqu’un l’a fait. J’ai toujours eu une tendresse infinie pour les originaux. Les inadaptés. Les rebelles. Les emmerdeurs. Ceux qui ne rentrent pas dans les cases. Ceux qui ont des idées absurdes, des ambitions démesurées, des projets improbables. Parce que ce sont eux qui font avancer le monde. Pas les gestionnaires du déclin. Les gens suffisamment fous pour croire qu’ils peuvent changer le monde sont précisément ceux qui finissent par le changer. Et ce qui me terrifie aujourd’hui c’est l’état d’esprit que nous transmettons à nos enfants. On les élève dans une atmosphère de fin du monde permanente. Entre malthusianisme, injonctions à la décroissance, culpabilité écologique et anxiété organisée. Quelle terrible inversion des valeurs ! L’écologie devrait être un formidable défi lancé à l’intelligence humaine, pas une pédagogie de la résignation. Je ne veux pas d’une génération qui s’excuse d’exister au point de ne plus faire d’enfants Je veux une génération qui brûle d’envie de découvrir, de créer, de baiser, de comprendre ! l’optimisme n’est pas de la naïveté mais le courage de croire en notre capacité à tout affronter. Le progrès n’est pas une fatalité mais une conquête. C’est mon ode aux rêveurs, aux inventeurs, aux enthousiastes, aux insoumis, aux doux dingues et aux emmerdeurs magnifiques. À tous ceux qui disent « t’es cap ? » plutôt que « À quoi ça sert ? ». J’ai 50 ans, et je refuse de devenir vieux dans ma tête. Aux fous qui veulent changer le monde !

Do a kickflip!

Historie francouzského úpadku. "Po válce byla Francie jako dobře promazaný stroj. Říkali jsme tomu „Trente Glorieuses“ – třicet slavných let. Postavili jsme Concorde, během zhruba patnácti let jsme vybudovali síť jaderných reaktorů a zajistili si tak jednu z nejčistších a nejlevnějších forem elektřiny na světě. Vyvinuli jsme raketu Ariane a vynesli Evropu do vesmíru. Postavili jsme TGV, nejrychlejší vlak na světě. Vynalezli jsme Minitel – online síť, která fungovala v milionech domácností ještě předtím, než většina z vás vůbec slyšela o internetu. Nebyli jsme muzeum. Byli jsme stavitelé. Pak přišel rok 1981 a s ním François Mitterrand. Představte si ho jako našeho Bernieho Sanderse – s tím rozdílem, že on skutečně vyhrál. Vládl společně s komunistickými ministry. V roce 1982 znárodnili desítky bank a největší průmyslové skupiny v zemi: Paribas, Suez, Saint-Gobain, Thomson, Pechiney a Rhône-Poulenc. Snížili věk odchodu do důchodu na 60 let. Zkrátili pracovní týden na 39 hodin a přidali pátý týden placené dovolené. Zavedli daň z bohatství. A masivně nabírali nové zaměstnance do veřejného sektoru. Realita na sebe nenechala dlouho čekat – už za necelé dva roky přišel tvrdý náraz. Kapitál začal prchat, inflace se vymkla kontrole a frank byl třikrát devalvován. V březnu 1983 musel Mitterrand prudce šlápnout na brzdu a zavést úsporná opatření, jen aby Francie mohla zůstat součástí evropského měnového systému. Háček je však v tom, že brzdy nic nevrátily zpět. Pouze zpomalily další posun tím špatným směrem. Když se k moci vrátila takzvaná pravice v čele s Jacquesem Chiracem, nezměnilo se vůbec nic. Za prezidentství Jacquese Chiraca zavedla Francie pětatřicetihodinový pracovní týden. Ať už vládla levice nebo pravice, každá vláda přidala další program, další pravidlo, další daň – a nikdo nikdy nic nezrušil. Politická elita se zároveň dopustila něčeho ještě zhoubnějšího než jen špatné hospodářské politiky: proměnila mládež v politický nástroj. Místo aby mladé lidi – včetně milionů dětí přistěhovalců – učila lásce k zemi, v níž žijí, předkládala jim příběh o vině a křivdách. Francie v něm vystupuje jako utlačovatel, jako něco, k čemu je třeba chovat zášť. Nelze integrovat lidi do země, o které jste je přesvědčili, že jí mají opovrhovat. Dnes sklízíme plody tohoto narativu – ve školách, na předměstích i v ulicích našich měst. Následovalo čtyřicet let pozvolného úpadku, který trvá až do éry Emmanuela Macrona. A nyní číslo, které by vám nemělo dát spát. V roce 1995 činil HDP na obyvatele ve Francii přibližně 27 000 dolarů, v Americe asi 29 000 dolarů. Byli jsme na tom prakticky stejně. Dnes je to ve Francii zhruba 49 000 dolarů, zatímco v Americe přibližně 90 000 dolarů. V přepočtu na hlavu jste tedy nyní téměř dvakrát bohatší než my. Co se změnilo? Ne snad naše nadání, naši inženýři či naše matematické školy. Jediné, co se změnilo, je to, že jsme vsadili všechno na jednu kartu: na socialismus. 35hodinový pracovní týden, nekonečné regulace, daně, které vyhánějí každého, kdo něco buduje; přesvědčení, že stát by měl dělat všechno a jednotlivec by si měl o všechno říkat o povolení. Existuje výrok, který lidé rádi připisují Einsteinovi: šílenství je dělat stále dokola totéž a očekávat jiné výsledky. My jsme to zkoušeli. Čtyřicet let jsme to zkoušeli. Každá vláda slibovala, že ještě jeden program, ještě jedna daň, ještě jedna regulace konečně všechno napraví. Právě jste viděli, kam nás to dovedlo."